Animeblog.cz | Recenze » Gunslinger Girl: Il Teatrino

Recenze: „Gunslinger Girl: Il Teatrino”

Přečteno: 3340x | Vydáno: 3.1.2013 | Upraveno: 24.10.2016

Gansuringa Garu: Iru Teatorino / Gunslinger Girl: Il Teatrino / Malá pistolnice: Divadlo

Druhá série skvělého Gansuringa Garu (Gunslinger Girl) na první pohled překvapí podstatně jiným zpracováním. Druhé řady se totiž chopilo jiné animační studio a na vizuální stránce je to velmi znát. Změna je natolik výrazná, že mnoho příznivců první série mělo problém ji přežvejknout a někteří dvojku i přes objektivní kvality prostě nepřijali. Animace je přitom zdařilá, třebaže barevnější a jinak stylizovaná, jen zprvu neplní předvytvořená očekávání. Postupem času se také vylepšuje, což se týká i openingu, ten byl v prvních šesti dílech ošklivým konglomerátem jakýchsi reálných rozplizlých scén, teprve poté to tvůrci přestali flákat a opening už je klasicky naanimován.

Jiné je také pojetí postav. Charaktery jsou civilnější, větší důraz je kladen na vztahy mezi bionickými dívkami a instruktory, tísnivá bezvýchodná atmosféra jedničky ustupuje zachycení běžného života Sekce 2 a také zápletce, která nyní místo epizodnosti tvoří jednotnou linii celé série. Jelikož se jedná o pokračování, vztahy se nějak vyprofilovat musely a nejistotu začátků rovněž nebylo možno pěstovat donekonečna. Proto na rozdíl od jiných oceňuji, že se místo prostého kopíráku přichází s něčím novým a rozvíjí se příběh zase jiným neokoukaným způsobem.

Děj, jak už bylo řečeno, prostupuje uceleně celou sérií a ve dvou pohledech sleduje osudy jednak starých známých ze Sekce 2, nově pak také z pohledu protivníků v čele s Christianem Savonarolou, jedním z vyšších vůdců separatistické politické Frakce pěti republik, který se epizodně vyskytl už v první sérii, a jeho adoptivním synem. Právě detailněji vyjádřený konflikt dvou protichůdných hledisek, z nichž každé je zachyceno v typickém objektivismu japonského vyprávění vylučujícího naivní černo-bílá stanoviska, je v mnohém podnětný, když tak jako v reálném životě dobro a zlo nejsou izolovanými entitami a vzájemně se prostupují.

V dílech se často objevují odvolávky na předcházející řadu seriálu, mnohé scény jsou s malými změnami převyprávěny a dávají tak nové významy a vysvětlení. Věnují se více především postavám instruktorů, což spolu se známými charaktery bionických dívek podtrhuje onu vztahovost. Jako jeden z typických příkladů uvedu desátý díl, retrospektivně zachycující mladého příslušníka Europolu Victora Hartmanna, který se spolu se svou přítelkyní z branže na vlastní pěst vydává do Amsterodamu učinit přítrž brutálnímu zneužívání dětí v souvislosti s tzv. obchodem s bílým masem. Nebudu nijak spoilerovat, když prozradím, že Victor Hartmann a Trielinin instruktor Hirscher jsou jedna a táž postava, zatímco by mě zajímalo, koho že to poznáváte v postavě dívčí oběti… Závěr krásně graduje v jednom z nejlepších rozuzlení, s jakým jsem se v anime vůbec setkal.

Hudba se tak jako vše předešlé odklání od předchozí roviny, není už sborově instrumentální, především opening má blíž ke zdařilému J-popu, zachovává si ale působivost, skvěle se hodí k celku a vhodně dotváří atmosféru. Je to jeden z mých nejoblíbenějších soundtracků při jízdách autem (a vždy si před zatáčkou vzpomenu na Fankovo „Dupni na brzdu! V téhle rychlosti nestačíme zatočit!“ ;)

Shrnuto, jestliže divák dokáže překonat opravdu výrazné odlišnosti od první série a přistoupí na trošku jiný styl vyprávění, jsem si jistý, že účinek bude stát za to. Tím spíš, že dívat se na to dá mnohokrát dokola.

Na tomto místě bych chtěl také vyjádřit díky někdejším Animesubs, zejména Johnymu X, kteří mě před lety zasvětili do titulkování, přičemž GG: Il Teatrino bylo prvním anime, na kterém jsem se podílel, než jsem ho později přeložil a načasoval znovu.

» Moje hodnocení anime